3 fotky 
Vídeň je nám blízká svou polohou i povahou a beze sporu patří k těm evropským metropolím, do které většina z nás alespoň jednou zavítala (když už pro nic jiného, tak kvůli jednomu z nejpopulárnějších vánočních trhů). A přesto známá Vídeň skrývá za obrázky Hofburgu, Schoenbrunnu či Albertinou ještě nějaká překvapení. Pojďte s JenProCestovatele.cz odhalit aspoň pár z nich.
Copa Cagrana. Foto: Markéta Dudková, JenProCestovatele.cz
Také jím pokaždé třesete? Potom s dětinskou radostí hledíte, jak něco, co má připomínat sněhové vločky, zvolna dopadá na střechy domů, na pohádkové postavičky a vše ostatní, co je uvězněno v průhledném mikrokosmu sněhového těžítka?
A o tento skvost (či kýč?) by byl svět ochuzen, kdyby se podnikavec Erwin Perzy I. roku 1900 ve Vídni nepokoušel vynalézt žárovku. Jeho snaha se minula účinkem. Ovšem díky tomuto minutí spatřila světlo světa první sněhová koule. A jako u mnoha vynálezů i v případě pana Perzyho byl tento omyl nakonec mnohem úspěšnější než výroba kýžené žárovky. Dnes se továrna zaměřuje na výrobu těžítek na objednávku a může se pochlubit i významnými zákazníky, třeba rodinou Baracka Obamy.
Na modrém Dunaji
Nejvodnatější řeka Evropy se od svého pramene v německém Švarvaldu vlní napříč Vídní, Bratislavou, Budapeští a Bělehradem a prokousává se do nitra Rumunska, Ukrajiny a v celé mohutnosti svou pouť zakončuje ve vodách Černého moře. Právě to, že omývá břehy čtyř metropolí, ji činí jedinečnou nejen na evropském kontinentě, ale i po celém světě, neboť to se nepodařilo žádné jiné řece.
Není pochyb, že řeka v životech obyvatel všech čtyř hlavních měst hraje nezaměnitelnou roli. Je důležitou obchodní a tranzitní tepnou i ostrovem klidu v bouři všedních dní. Za parných letních dnů hýří vídeňská plážová zóna, zvaná Copa Cagrana, barvami a chutěmi.
Najdete tu stylové restaurace, řecké taverny, slaměné koktejlové bary a jen sladká voda Dunaje vám připomene, že nejste ve Středomoří nebo snad Karibiku. Za mrazivé zimy se zase slepé rameno Alte Donau mění na téměř nekončící bruslařskou dráhu.
Za zvuku hudby
Titul filmu, který patří k americkým Vánocům jako k našim Tři oříšky pro Popelku, je tím, co do Vídně láká americké turisty. Ovšem nejen pro ně a nejen kvůli oskarovému snímku je Vídeň nazývána městem hudby.
Svá díla tu komponovali velikáni jako Strauss, Strauss II, Schubert, Mozart nebo Beethowen. I když pro posledního z jmenovaných pánů byly mnohem inspirativnější lesy a louky nedaleké vesničky Nussdorf, kde pobýval a složil svou pátou symfonii.
Vídeň samotná zůstala Mekkou pro všechny hudebníky do dnešních dnů. Největší hudební univerzita se nachází právě zde naproti Corbelliho paláci. Hudba tu skrze okna vtéká do ulic a tříští se v tóny mizící v zástupu turistů. Ty nejspíš míří do státní opery poslechnout si díla již časem ověřená. A shlédnout představení ve vídeňské opeře vůbec nemusí být zážitkem, kvůli kterému byste museli rozbíjet prasátko. Lístek na stání do je k zakoupení již za 4 eura a za letních dnů si operu můžete vychutnat i zcela zadarmo.
Tehdy je totiž na budově opery umístěna velkoplošná obrazovka a představení jsou promítána přímo na ulici. Stačí se tak jen usadit na Korutanské ulici a poslouchat. Třeba vás síla hudebního genia pohltí natolik, že vás nebudou rušit ani klaksony a ruch blízké hlavní silnice.
Pokud vám ale přeci jen provoz hudební zážitek ruší, raději se zvedněte a po stopách hvězd se rozejděte ke Stephansdomu. A po stopách hvězd je myšleno doslovně. Tak jako Hollywood má svůj chodník slávy i Korutanská ulice podél opery je posetá hvězdami. Brada Pitta tu ovšem nehledejte a raději koukete třeba po Haydenovi.
Není vyšší stavby než Stephansdomu
Když pozvednete hlavu od všech hvězd, oslní vás výška chrámu svatého Štěpána (není tajemstvím, že je to tak trochu okopírovaná svatovítská katedrála). Jeho dominantnost vůči okolí není vůbec náhodná. Bylo uzákoněno, že žádná stavba ve městě nesmí svou výškou přesáhnout jižní věž katedrály.
Severní věž, která měla symetričnost stavby dotáhnout k dokonalosti, nebyla nikdy dokončena. Důvodem je pověst, která se tu po staletí předává z generace na generaci.
Je v tom ďábel?
V 15. století začal mladý učeň pod vedením zkušeného mistra pracovat na stavbě katedrály. Učeň vzplanul láskou k mistrově dceři. Ten to však velice nelibě nesl a dal učňovi nesplnitelné ultimátum. Povolí sňatek s jeho dcerou v případě, že stavba severní věže bude dokončena do jednoho roku. Na důkaz hluboké lásky učeň pracoval ve dne v noci, ale naplnění cíle se mu stále vzdalovalo.
Až jednoho dne mu pomoc nabídl starý, vetchý, rozcuchaný stařec. Obezřetný učeň se raději zeptal na podmínky. Muž řekl, že učňovi pomůže stavbu věže dokončit včas, ale po celý rok nesmí nahlas vyslovit jméno boží matky. Učeň souhlasil a práce náhle rychle postupovala. Jednoho dne z výšky střechy dómu spatřil mladý učeň svou milovanou a zvolal: ,,Marie!“ V mžiku se však ze střechy zřítil a k nohám své vyvolené padl mrtev. Někdo říká, že ten nešťastník jen ztratil rovnováhu, jiní si myslí, že ho ze střechy srazil záhadný stařec. Většina je ale přesvědčená, že ve všem měl prsty ďábel a nikdo se už neodvážil věž dokončit.
Renesanci byste tu hledali marně
Mimo katedrály je ve Vídni řada památek, které byste při svých toulkách neměli minout. Najdete tu stavby zejména barokní, rokokové či secesní. Za Hofburgem se dokonce nachází i římské rozvaliny. Renesanční stavbu byste tu však hledali stěží. Na vině je turecké obležení, které sužovalo Vídeň v čase, kdy renesance měla v Evropě hlavní slovo, a proto se ve Vídni příliš nestavělo.
Sedmdesát jedničkou tam a nikdy zpět?
Pozoruhodný je i vídeňský ústřední hřbitov založený roku 1874, kde odpočívá dvakrát více lidí než je obyvatel Vídně. V době jeho vzestupu jezdila tramvaj tažená koněm z prvního okrsku až k jeho branám.
Pohled z Kahlenbergu. Foto: Markéta Dudková, JenProCestovatele.cz
V roce 1901 byla tato tramvaj nahrazena elektrickou a označena číslem „71“. Trasa i číslo se zachovaly do dnešních dnů, a tak Vídeňané v souvislosti s úmrtím používají eufemismus „nasedl na sedmdesát jedničku.“
I vy na ni můžete nasednout navzdory tomu, že jste plni života. Tedy pokud vás nenechávají v klidu ponuré tony písní „Rock me, Amadeus“ nebo „Jeanny“. K hrobu nejznámějšího Vídeňáka uplynulého století – Falca – dodnes míří zástupy fanoušků.
Město snů
Za odpočinkem do Vídně už v 19. století mířila řada zvědavců. Nešlo však o odpočinek ledajaký, ale hluboce vědecký. Ve Vídni totiž Sigmund Freud rozpracovával svou psychoanalýzu snů. Díky němu si Vídeň též vysloužila přízvisko město snů. V ulici Berggasse můžete navštívit jeho muzeum.
Když mám tekutou révu…
Ke snové náladě pak nejednomu z nás pomůže vinná réva. Vídeň je jedinou metropolí, která vyrábí vlastní víno. Oblíbené jsou především vinárny, takzvané „heuringens“. Ty na podzim podávají své vlastní čerstvě vyrobené víno, a když je všechen mok vypit a prodán, „heurigens“ zavře. Koneckonců jeho jepičí život už je skryt v samotném názvu, který je odvozen od německého slova „heurig“ čili letošní.
Pokud vaše drahá polovička miluje města, památky, muzea a galerie a vy byste raději do přírody, Vídeň vám nabízí ideální kompromis. Jeden den obejdete Opernring – okruh, na kterém naleznete ty nejdůležitější pamětihodnosti – a druhý den vyrazíte městským autobusem na okraj – třeba do vísky Stammersdorf či Kahlenberg. Právě zde v blízkosti lesů, luk a vinic se nachází nejeden „heurigens“, kde se po výletu můžete občerstvit nejen vínem, ale i místními specialitami (a jako bonus pak máte nádherný výhled na rušnou Vídeň pod vámi).
A nakonec dezert
Pochutnali jste si na dobrém jídle i vínu, ale chtělo by to na závěr sladkou tečku, že? Nasnadě jsou Mozartovy koule. Jenže tato laskomina je s Vídní spojována mylně. Ve skutečnosti se však pravé Mozartovy koule vyrábí v jeho rodném Salzburgu a Vídeň zaplavuje jen napodobenina, která se ve velkém vyrábí ve zdejší čokoládovně.
Zásobník na PEZ. Zdroj: wikimedia.org
Vídni však zůstala jedna pochutina, kterou už jí nikdo neodpáře. A to bonbony PEZ. Ty tu byly poprvé vyrobeny v roce 1927 v peprmintové příchuti. Ono také slovo PEZ není nic jiného než zkratka slova „Pfeffermintz“. A stejně jako PEZ mají svou kolébku ve městě valčíku i zásobníky na tyto bonbony.
První byl vyroben v roce 1949 a měl vypadat jako zapalovač. Tehdy totiž bylo ve Vídni kouření zakázáno, čehož se firma vyrábějící PEZ rychle ujala a přišla na trh se zásobníky ve tvaru zapalovače a sloganem „No smoking-PEZ allowed“ (Kouření zakázáno, PEZ povoleno).
Ačkoliv se ve Vídni dnes už zase vesele (a hodně) kouří, stejné zásobníky se vyrábějí dodnes. Jen místo zapalovače připomínají třeba oblíbené pohádkové postavičky.
