Tip na výlet: Beskydská sedmička. Zdolat K2 můžete i v České republice

Turista je živočišný druh, který se po zemském povrchu pohybuje chůzí kamzičí a pohorky mu skýtají větší pohodlí než-li papučky. Toť charakteristika nejobecnější.

Ovšem i mezi turisty lze narazit na různé poddruhy. Třeba na pro většinu z nás úplné šílence. Tedy takové turisty, kteří se v šibeničním čase snaží zdolat nemožné a žádný kopec jim není dost vysoký. A dokonce se v pokořování výšek i hloubek předhánějí.

Nemusíte však mít právě náturu maratonce, abyste nějakou takovou turistickou výzvu sami neokusili, třeba při beskydské sedmičce.

Co se ukrývá za souslovím Beskydská sedmička?

Je to závod pro všechny nadšené sportovce, který umožňuje v českých luzích a hájích pokořit K2, druhou nejvyšší horu světa. Tedy jen teoreticky a to díky převýšení, se kterými se musí účastníci vypořádat, pokud přejdou všech sedm beskydských kopců (od Javorového až po Velký Javorník) přes něž trasa závodu vede.

Sportovní svátek, jehož letos již čtvrtý ročník proběhl o víkendu 6.-8.září, nalákal tři tisíce nadšenců. Ti zamířili do Frenštátu pod Radhoštěm poměřit své síly v kategorii hobby i sport.

A že nešlo jen o sílu fyzickou, se tu ukázalo záhy. Nejednou si během závodu účastníci pohlédly do očí se svým svědomím a svedli výměnu názorů, zda z rozmaru jednoho cvoka (organizátora pana Libora Uhra) okusit pověstné kóma a nebo to zabalit, přivolat si v nejbližší vesnici taxi a raději se rychle přemístit do pohodlí svého gauče.

Pokud si tedy zvažujete udělat si výlet na své psychické i fyzické dno, projděte/proběhněte si s www.JenProCestovatele.cz celou trasu a při dalším ročníku můžete na startu stát právě vy. Inu, čas na registraci se kvapem blíží.

Kam za agroturistikou? 6 míst, kde poznat český venkov z blízka

Sportovní svátek ve Frenštátu

Ústředním bodem celé akce je město sevřené beskydskými kopci (ty vám však záhy budou připadat zrádnější než světové velehory) Frenštát pod Radhoštěm.

Do města v osudný víkend od brzkých ranních hodin míří houfy odvážlivců a vyzyvatelů kopců a hor. Po dosažení městských bran jsou sice zpravidla ještě plni humoru a dokonce se i někteří zaveselí na frenštátském náměstí, které beskydskou sedmičkou žije celý víkend a pro obveselení sportovních příznivců se tu na podiu střídají kapely různých žánrů (a tu a tam si mezi nimi i vtipně zaglosuje pan Uher). Jen, co však závodníci projdou registrací, jejich pravici ozdobí čip, díky němuž časové brány během závodu zaznamenají přesný čas průchodu, jim dojde, jak nedílnou součástí této ultrašílenosti jsou a úsměv pomalu mrzne na rtech. Už není úniku. Útrpné martirium je na dosah.

Namazat, zalepit, zafačovat

Aby ale nikdo svou téměř devadesátikilometrovou trasu nezkrápěl slzami, je nezbytné se vmísit mezi ostatní účastníky závodu na přilehlé louky a jiné travnaté plochy a provést předstartovní ošetření.

Možná, se leckomu úzkostí sevře hrdlo, až uvidí, jak se i ti nejostřílenější, kteří vypadají, že si maraton běhají jen tak pro legraci mezi obědem a odpolední kávičkou, pečlivě připravují, mažou nožky, fixují kolena, zalepují paty, zahřívají svaly.

Když už ale sportovní nadšenec váží cestu až sem, nesmí se nechat vystrašit. Raději jen spiklenecky mrkne na své faldíky a netrénované nohy a maže se vazelínou jako všichni ostatní.

Namazaní více než sýrovití bělásci na tropickém slunci a celí zalepení náplastmi se s davem okolo páté hodiny i ti, kteří stále neví, zda tu nejsou jen omylem, přesunou na hlavní nádraží. Zde už jsou nachystané dva vlaky, které všechny ty pomatence přemístí na start závodu tedy do Třince.

Kam na silvestra na hory. Chcete pohodu nebo večírky? Užít si můžete obojí

Otočení trasy všichni uvítali

V prvních dvou ročnících beskydská sedmička startovala ve Frenštátu a Třinec byl cílem, jenže vyčerpaní závodníci, kteří se po až třicetihodinovém pochodu zbídačeně povalovali na třineckém náměstí, si museli, i když už v cíli, protrpět ještě pár hodin navíc než je autobusy svezli do Frenštátu, kde je zázemí celého závodu (a taktéž tělocvična přeměněná pro jeden den na noclehárnu). Zmírnit horomilům jejich utrpení tak vedlo pořadatele k jednoduchému kroku. Celá trasa se otočila. Závodníci tedy vyrážejí z Třince a dojdou do Frenštátu, kde se ti odolnější mohou z posledních sil doplazit do tělocvičny a ti slabší naposledy vydechnout svým nemnoha hmotným statkům uschovaným v tělocvičně na dosah.

Rozloučení na frenštátském nádraží probíhá ve velkém stylu

Frenštátské nádraží pár hodin před startem připomíná scény z filmů, kdy mladí branci ve vlacích houfně opouštěli matky, ženy a milenky a ty ronily slzy a mávaly jim než se vydali na cestu ke kasárnám, které se za nimi na 2 roky zavřeli.

Za závodníky se hory uzavřou jen na maximálně třicet hodin, ale obrazy z frenštátského nástupiště jsou neméně dojemné. Matky, ženy i milenky pláčí (nebo si ťukají na čelo). Vlají transparenty a odvážné sportovce na jejich cestu doprovází i dechový orchestr.

O dvě hodiny později se štrúdl sportovců sune Třincem až k startu. Veselost se ztrácí čím dál tím více a nervozita začíná pracovat. Zbývá už jen modlitba pronesená farářem na podiu na náměstí a po zapění hymny, dojde na odpočítávání.

Léto na horách. Představujeme 5 nejlepších míst na horskou turistiku

10, 9, 8….3,2,1 START!

A je to tu. Všechny účastníky už dělí jen pár hodin od blízkého seznámení s puchýři, vlky či kómatem. Zatím jsou však plni sil a možná se i kochají dechberoucí světelnou šou, kterou tu závodníci nevědomky vytvářejí.

Jelikož se startuje ve 22 hod, nezbytnou výbavou účastníků jsou čelovky.  Štrúdl 3000 závodníků se během chvíle roztáhne na několik kilometrů, a tak se zdá, jako by se přes beskydské kopce nehnala banda cvoků ale dlouhatánský svítící had.

Zdolávání prvního kopce jde ještě hladce

Vrchol Javorový všechny zatím jen tak šolíchá a pokládá otázku, co jste dělali poslední měsíc. Teprve další vrcholky položí otázku daleko zásadnější. Co jste dělali celý rok?

Pravda na Javorovém jde sice jen o šolíchání, ale krůpěje potu sportovce i hobbíky (ti, kteří zdolávají o fous kratší hobby trasu) rychle smáčí.  Vědomí je však zatím v plné síle, a tak ještě zbývá energie na ironické narážky na fandy, kteří se tu ještě tu a tam vyskytují.

Jen si to představte, máte před sebou trasu dlouhou téměř 90 kilometrů, škrábete se na první sjezdovku a ti joudové, co právě slezli z gauče, se sklenkou vína v ruce stojí za ploty zahrad, jež první úsek trasy lemují a radostně volají „to dáš“. Že fandí, je sice fajn, ale tady pár metrů od startu má skoro každý pocit, že to dá. Na druhou stranu je vlastně dobře, že fandí tak zkraje. Kdyby se totiž fanoušci vyrojili někde okolo šedesátého kilometru, až budou sportovci zdolávat x-tý kopec a téměř umírat, možná byste ty gaučové chytráky za jejich povzbuzování někteří i slovně inzultovali.

Za temné noci rozzářené čelovkami a hvězdným nebem kilometry rychle ubíhají. Do první občerstvovací stanice se většina dostane při síle a plna optimismu. Nadšení a odhodlání jim snad nevezme ani Lysá Hora.

Lysá hora: Vydejte se na lyžích či běžkách pro nejkrásnější výhled

Svítání na Lysé hoře

Temně modrá z nebe pomalu ustupuje a přeměňuje se za hradbou hor v krvavě rudou. Sluneční kotouč líně stoupá vzhůru a zhasíná poslední hvězdičky. Ve stále ještě potemnělých kopcích však ještě problikávají světýlka čelovek. Hru světel, kterou tu závodníci spolu s přírodou vytváří, nepředčí ani nejlepší ohňostroj. Možná, že někteří z těch, co tu té kráse přihlíží do cíle nedojde, ale tahle podívaná jim stála za tu potní koupel a plíce vyklepané už někde na Morávce.

Nelze se se  tu však kochat příliš dlouho, zhluboka se nadýchnout a teď už alou do údolí do Ostravice.

Vzhůru dolu

Jindy nenápadná a ospalá Ostravice tohoto dne získává magickou moc. Tady se láme chléb. Tady se sportovci nejvíce poperou se svým vnitřním já, kterému už se prostě nikam nechce a bolí ho nožičky.

Ostravice je v půli závodu a je tu taktéž hlavní občerstvovací stanice. Jen chvíli si tu sednout, dát si teplou polévku a párek a možná jen na nepatrný okamžik si lehnout a usnout. Vždyť času je přeci ještě dost, a když na pár hodin zahmouřím očka, do cíle to stihnu.

Takto se tu klame nejeden závodník. Jenže zastavit se je pro většinu účastníků největší chyba. Malá pauza a ty svaly, které doposud mlčely, zahy kňučí že bolí a dál se jim nechce. Právě zde tak skončí nejvíce závodníků.

Takže raději  rychle obnovit nátěr vazelíny, sníst párek a kávu vypít na ex a vzhůru na Smrk.

Za Smrkem následuje další záchytná stanice – Čeladná. Tady už všichni, kteří stále statečně s Beskydy bojují, dostává jasnou odpověď na otázku, co dělali minulý rok. Flákali ses, kůže líné!

Dovolená v ČR s dětmi: Kam vyrazit?

Žádný trénink se teď už neukazuje jako příliš tvrdý

Od Čeladné, přes Pustevny , Radhošť, Pindulu až na poslední vrchol Javorník je vše už jen utrpení, muka a bolest. Tady už se to ale prostě nevzdává. I když pozor. Dokud není závodník ve Frenštátu, vyhráno nemá. V předminulém ročníku, jednu účastnici potkalo kóma pouhý kilometr a půl před cílem.

Po více než 20 hodinách opouští většina závodníků beskydské kopečky. Ty kopečky, kterým se neznalí alpinisti pro jejich „nížku“ mohou vysmívat (ne tak absolventi B7. Ti už ví své). Na  frenštátském náměstí se u těch šťastlivců, kteří to až sem zvládli, dostavuje štěstí, euforie, kterou následuje sladká vidina postele/karimatky, spánku a nic nedělání. To je však ještě předčasné.

Zbývá poslední výstup

Kam proboha, ptáte se asi. Vždyť už tu všichni slezli, co se dalo. Ten poslední výstup však není na kopec, ale po schodech na bakelitovou K2, která vyrostla na frenštátském náměstí.

Na její vrchol se ovšem nevyškrábe každý, ale jen ti, kteří dokáží vyhrát nad Beskydy nad sebou samými a dostat se až sem do cíle.

Cíl není pro každého

Zvládnout tuto výzvu je nevšední zážitek a skutečnost, že do cíle se zpravidla dostanou jen dvě třetiny týmů, svědčí o tom, že vážně nejde o zábavu pro bábovky. Navíc vás může hřát u srdce, že každý rok tohle křepčení šílenců napomáhá i dobré věci, kupříkladu letos za každý ušlý metr putovaly korunky sdružení Bazalka.

Jste připraveni čelit Beskydské sedmičce?

Cítíte se dostatečně odvážní přijmout tuto výzvu a zjistit jak že vlastně chutná dno? Letošní ročník sice právě skončil, ale o sedmičku je každý rok velký zájem. Minulý rok byly registrace prodány již půlroku dopředu, tak nepromarněte svou šanci se zničit, potit krev a ronit slzy. Možná si pak jako většina v cíli řeknete „už nikdy víc“, ale jen, co se po pár dnech zotavíte, zakroužkujete si v kalendáři další ročník. Propadnout kouzlu sedmičky je snazší než ji zdolat.