2 fotky 
Je mezi námi mnoho škarohlídů, kteří se severním Čechám s nedůvěrou raději vyhnou velkým obloukem. JenProCestovatele.cz přináší šest severočeských zastavení, které představám škaredosti dávají pořádně na frak.
Děčín se zámkem v čele. Zdroj: wikimedia.org
Při zmínkách o severním cípu naší vlasti se jim v mysli vynořují šedé obrazy měsíční krajiny a tovární budovy. A přitom jsou tak daleko pravdě a svou mylnou domněnkou by se ošidili o vskutku pohádková zákoutí, nádhernou přírodu a hezká města, městečka i vísky.
Děčín: brána severních Čech
Bývalé okresní město, které si prokousalo cestu labským kaňonem, je pomyslnou vstupní branou do národního parku. Rozhodně ovšem stojí za to touto branou jen letmo neproběhnout, ale na malou chvíli se tu i zdržet a prohlédnout si třeba zdejší zámek.
Barokní stavba se tyčí na skále a shlíží z levého břehu Labe na čilé město již od 12. století (stavba za tu dobu samozřejmě dostála mnoha změn). K bráně zámku vystoupáme Dlouhou jízdou z Křížové ulice. Do skály vytesaná Dlouhá jízda, stoupající od barokní brány příkře až k nádvoří zámku, si i přes svou nepříliš závratnou délku 292 metrů přízvisko dlouhá po právu zaslouží. Po obou stranách je totiž lemována vysokou zdí, která se pomalu snižuje.
Vzniká tak optická iluze a cesta se zdá delší než opravdu je. Pokud tedy už v půlce budete funět jak jezevci, máte na to právo. Udýchaní se ale hned nemusíte vrhat na prohlídku. Pár metrů před nádvořím sejděte z cesty doprava a ocitnete se v Růžové zahradě, kde si můžete posedět na lavičkách a kochat se pohledem na dvoupatrový barokní gloriet se schodišti a teráskami (který taktéž ukrývá tajnou únikovou chodbu ze zámku) na jedné straně a salou terrenou na straně druhé.
Zámeckými chodbami s panem knížetem
Zámek samotný prochází v posledních letech rozsáhlou rekonstrukcí, neboť v minulém století se s ním moc vlídně nezacházelo. Bohužel tak přišel o svou věhlasnou knihovnu nebo konírnu, kterou zdejšímu knížeti záviděl i sám císař. Některé šrámy se už holt nezacelí. Naštěstí v posledních desetiletích je o zámek již lépe pečováno a jeho zákoutí můžete odhalit třeba při tématické prohlídce s hradním pánem, kdy se to všude jen hemží lidem urozeným i neurozeným v dobových kostýmech.
Romantický zámeček nad Labem
Možná už z oken zámku jste zahlédli další zámeček, který se tyčí na skále na pravém břehu Labe. Tady ovšem hradního pána nečekejte. Zámeček už od svého otevření v roce 1905 slouží jako vyhlášená restaurace, dle mnohých s nejhezčí vyhlídkou na město. Zároveň skýtá ideální příležitost osvěžit se tu zmrzlinovým pohárem před návštěvou zoologické zahrady, která je odtud, co by kamenem dohodil.
Od zámků a zámečků k zoo
Svou velikostí působí v porovnání s jinými jako malinký trpaslíček, ale poloha uprostřed lesoparku ji činí jednou z nejkrásnějších. Pokud s sebou venčíte i nějakou tu drobotinu, ta jistě ocení interaktivní naučné stezky, kterými je zoo protkána, nebo třeba kontatkní zoo, kde si můžete nakrmit kůzlata či pohrát s morčátky a králíčky. Jen pozor, aby u brány vaši potomci s pláčem namísto plyšových suvenýrů nepožadovali živé. Pokud by však při odchodu slza přeci jen ukápla, můžete si prohlédnout i druhou expozici zoo s názvem Rajské ostrovy, kterou naleznete ve čtyřech patrech činžovního domu na Teplické ulici.
Z rušné ulice vejdete dovnitř, a jako mávnutím kouzelného proutku se náhle proměníte v námořníka. Přízemí je postavené tak, že připomíná starý koráb. Takže vzhůru na palubu a plavbu kolem světa za rybami, plazy a hady Tichého oceánu nebo Karibiku.
Pravčická brána okouzlila i Hanse Christiana Andersona
Z tajmných dálek a vod oceánů se ale vraťme zpět. Projděme onou pomyslnou branou národního parku a vypravme se do jeho nitra – k bráně skutečné. Pravčická brána patří k Českému Švýcarsku tak neodmyslitelně, jako k tomu švýcarskému sýr nebo Heidi. Pískovcový útvar tu stojí, aby lahodil oku člověka.
Pravčická brána je jeden z nejhezčích přírodních útvarů v Česku. Zdroj: Sredlova, wikimedia,org
Bohužel tu ale nemusí stát na věky. V důsledku větrné eroze jeho nejtenčí část slábne a po bráně se tak jako třeba Hans Christian Anderson už dnes neprojdete. Nesmutněte ale, pohled na ni ze tří vyhlídkových teras, které bránu obklopují, vám to jistě vynahradí, a pokud ne, tak jděte utopit žal ve sklence vína v restauraci Sokolí hnízdo, která se u brány krčí již od roku 1890.
Soutěskami na gondole
S Pravčickou branou v zádech se ponořte dále do této pohádkové a magické krajiny. Společnost vám budou dělat pískovcové skály, jež tu jak ostré tesáky hrozivě ční k nebesům, zatímco jsou větrem a deštěm po tisíce let omílány a ztrácejí se v propadlišti dějin. Divoká horská říčka se pod vámi vlní a prokusuje si cestu až k místům zvaným Edmundova a Divoká soutěska, kterým sice k dnešní podobě pomohl člověk, ale místo zůstalo i tak okouzlující.
Edmundova soutěska nese jméno po knížeti Edmundovi, který byl velký průkopník turismu a s pomocí italským mistrů svého řemesla zde na konci 19. století nechal prorazit tunely, zasadit lávky a postavit jez. Takto zvelebená soutěska lákala k návštěvě už od svého otevření roku 1890 a nejinak tomu je i dnes. Bodří a zkušení kormidelníci s vámi soutěsku proplují na svých pramicích a vy můžete popustit uzdu své fantazii a ve skalních výčnělcích spatři třeba želvu, hada nebo i pohádkovou postavu.
Dolský mlýn – rejdiště strašidel i peklo
Na další severočeské zastávce se můžete přenést do pohádky nejen obrazně. Dolský mlýn, jehož torzo stojí nedaleko vísky Srbská Kamenice, se v pohádce Peklo s princeznou přeměnil právě v ono peklo. Dům, který tu stál již od 16. století, je ovšem místem strašidelným i bez přispění šikovných filmařů.
V dávných časech se totiž mlynářský synek vydal na zkušenou do světa. Po mnoha letech se pak na prahu mlýna zjevil zarostlý cizinec. Mlynářovi s mlynářkou štědře zaplatil a jal se tu přenocovat. Ti dva lumpového ho však zabili a oloupili. Další den ráno se vesničané zvědavě vyptávali, jaké bylo jejich setkání se synem, který přijel předchozího dne a chystal se je překvapit. Nešťastný mlynář poznal, že zabil vlastního syna a oběsil se. Mlynářka skočila do náhonu. Duch mlynářského synka tu bloudí dodnes.
Ale i přes tuto pošramocenou minulost byl mlýn v 19. století vyhledávaným výletním místem, a to zejména díky plavbě na loďkách od mlýna do Srbské Kamenice. Od roku 1945 je mlýn opuštěn a chátrá. Stíny jeho pestré minulosti však lákají k návštěvě i dnes.
Od čertů a duchů za trpaslíky
U pohádek ještě zůstaňme. Zapomeňte ale na duchy a strašidla. Existují i milejší bytosti – třeba trpaslíci. Celý houf jich potkáte nedaleko Rynartic. A vidět je můžou všichni bez ohledu na věk či víru v pohádky. Roku 1833 je tu totiž do skály vytesal místní lidový umělec Ernest Wahr.
Šauštejn – úkryt nenasytných loupežníků
A co takhle pohádky o loupežnících? Máte je rádi? Na místě zvaném Šauštejn totiž kdysi žili. Nešlo ovšem o roztomilé poplety, jakými byli třeba mladý Lotrando nebo Sarka Farka. Za třicetileté války se ve zdejších skaliskách na místě, kde dřív možná stál a možná nestál hrad, usídlila banda loupeživých Švédů, kteří odtud pořádali své plundrující výpravy.
Jak se mezi skalami objevili, tak se zase rychle v jeskyních a průrvách ztráceli. Dnes už by ale daleko neunikli. Loupežnický hrad je dobře přístupný, i když trochu té mrštnosti potřebujete, neboť cesta k němu vede po žebříkách a schůdcích zakousnutých do skal.
